Společně tvoříme prostředí, kde se cítíme v bezpečí, svobodní a milovaní, kde děti mají hlas. S radostí a bez stresu se učíme od sebe navzájem a inspirujeme se ke zkoumání všech barev světa a života.
Skrze vzájemný respekt a společné učení, práci a každodenní soužití poznáváme nejen svět, ale i sami sebe, objevujeme a rozvíjíme svůj skutečný potenciál a směr. Učíme se pro sebe a pro život a každý den se rádi setkáváme.
Naše první dcera, jejíž jméno znamená hvězda. Všechno mám nachystané a načtené. Jen na její první pohled z očí do očí mě nikdo nepřipravil.
Jak se může z tak malého obličeje dívat tak velká bytost, hluboká, křehká a citlivá, a přitom tak silná a odvážná? A co je tedy vůbec můj úkol mámy? Co mám dělat, aby taková zůstala?
Máme čtyřletou Ester v Montessori školce, kde něco schází. A roční Alex, která za ní utíká. Po letech novinařiny a pak mateřské dělám konzultantku v PR, toho času pro jednu politickou stranu. Je mi z toho zle. A můj muž Vojta už nemůže vydržet mé každovečerní snění: „Seženu ti úvěr, hlavně už mlč.“
Na podzim máme ten pravý pohádkový dům s okny do lesa. Půl roku pak běhám s metrem, přeměřuju děti kamarádů a hledám dokonale malý nábytek, aby na všechno dosáhly. V lednu 2010 otevíráme.
První skutečný klient se jmenuje Filip, je mu rok a půl a pořád se mnou chodí za ruku. Po dvou měsících poprvé přejde sám přes třídu vyhodit kapesníček. Ten vítězoslavný pohled si pořád pamatuju.
Zůstane s námi do 5. třídy, pak jde na gymnázium, přeroste mě o hlavu a nejšťastnější je, když hraje na saxofon. Některé jeho kamarády vídám každý den až do devítky. Diskutujeme o smyslu života, společnosti, politice a lidských právech, učím je odmocniny a funkce a oni mě sociální sítě.
A občas se mi před očima mihnou jejich dvouleté obrazy. Ti dnešní skoro dospělí v nich byli už tehdy. Mám neskutečnou radost, že se nevytratili, že čím dál víc září.
P.S.: Děkuju našim vrbičkám Ester a Alex a všem ostatním dětem, které jsem kdy potkala, za všechno, co mě naučily. A děkuju svému muži Vojtovi Vrbovi, že se mnou každý těžký začátek vydržel a dodnes mi stojí v zádech.
Chystáme základní školu, už se nechceme každý rok loučit s předškoláky. První zápis proběhne tak, jak se pak nese celý rok: šifrovací hrou v hrnčířských lukách cestou zpět časem přes Karla IV., starověký Řím a Egypt až do pravěku. Kamenná busta Tutanchamona, kterou jsme tehdy vykopali, na nás dodnes kouká z dějepisné police.
S prvními prvňáčky se učíme číst, psát a počítat skrze příběhy o Velkém třesku, vzniku Země, vývoji života na Zemi a příchodu lidí. Jde to neuvěřitelně lehce a přirozeně. Vesmír je zaujme natolik, že se během měsíce naučí velké dělení, aby mohli vymalovat třídu planetami v přesně přepočtených vzdálenostech.
Náš první rok připomíná domškolu. Jedenáct šťastných dětí, nadšení rodiče a nekonečné louky za domem. Největší dobrodružství se odehrávají při lezení na vrbu a přeskakování potůčku a jeho hlubokých ramen. Bahno je všudypřítomným znakem dobývání divočiny.
Na malé tabulky píšeme abecedu a anglicky se učíme od šestiletého Dana s lišáckým úsměvem, třeťáka Toma, který ovládá mandarínštinu, a Montessori učitele a filozofa Vishua, který mluví jazykem Bhagavadgíty.
O přestávkách poslouchám Ninu, jak jednou tohle bude škola se studentským podnikáním, bydlením a mini farmou, kde se dospívající realizují skrze skutečné projekty a práci, která jim pomůže budovat sebehodnotu a nezávislost.
Jsem z té vize nadšený a plánuju si komunitní bydlení a permakulturní zahrádku. Jediný problém bude starost o zvířata přes prázdniny, protože určitě chceme cestovat. Je to celé krásné, šílené a moc nevěřím, že se to povede, ale chci toho být součástí.
Končí náš osmý školní rok, od „velkého třesku“ uběhly roky světelné. Přijde mi neuvěřitelné, jak moc jsme všichni vyrostli. S dětmi, co už nejsou děti, je někdy pořádně těžké držet krok, obzvlášť při skejtování na asfaltce u lesa.
Právě oni nás teď nejvíc posouvají a nosí nové inspirace a témata, nesnáze dospívání nás, mladých demokratických systémů, světa. Přežili jsme pandemii na online, po bytech, na statku.
Absolvovali jsme nové Montessori kurzy pro práci s dospívajícími a propojili se se zahraničím. Čeká nás první Erasmus v Portugalsku. A hlavně změna, po které naši nejstarší už opravdu touží: studium, práce a občas i bydlení v novém místě, které bude jen jejich.
Neodmyslitelnou součástí naší školní kultury je růst, překonávání překážek a hlad po nových řešeních a nejvyšší možné kvalitě. Jsem obrovsky pyšný na naše nejstarší studenty, kteří dozrávají v úžasně silné a všestranné osobnosti se zdravě sebekritickým náhledem a kteří dalece přesahují svůj věkový průměr jako samostatně myslící bytosti. To oni dávají všemu tomu snažení a zápolení smysl.
Willowtrees je mateřská a základní škola postavená na principech Montessori. Společně tvoříme prostředí, kde se cítíme v bezpečí, svobodní a milovaní, kde děti mají hlas. S radostí a bez stresu se učíme od sebe navzájem a inspirujeme se ke zkoumání všech barev života.
