Věříme, že pocit štěstí pramení z lásky k sobě i k druhým a z důvěry ve vlastní cestu

Podzim 2005

Naše první dcera, jejíž jméno znamená hvězda. Všechno mám nachystané a načtené. Jen na její první pohled z očí do očí mě nikdo nepřipravil. Jak se může z tak malého obličeje dívat tak velká bytost, hluboká, křehká a citlivá, a přitom tak silná a odvážná? A co je tedy vůbec můj úkol mámy? Co mám dělat, aby taková zůstala?

Léto 2009

Máme čtyřletou Ester v Montessori školce, kde něco schází. A roční Alex, která za ní utíká. Po letech novinařiny a pak mateřské dělám konzultantku v PR, toho času pro jednu politickou stranu. Je mi z toho zle. A můj muž Vojta už nemůže vydržet mé každovečerní snění: „Seženu ti úvěr, hlavně už mlč.“

Na podzim máme ten pravý pohádkový dům s okny do lesa. Půl roku pak běhám s metrem, přeměřuju děti kamarádů a hledám dokonale malý nábytek, aby na všechno dosáhly. V lednu 2010 otevíráme.

První skutečný klient se jmenuje Filip, je mu rok a půl a pořád se mnou chodí za ruku. Po dvou měsících poprvé přejde sám přes třídu vyhodit kapesníček. Ten vítězoslavný pohled si pořád pamatuju.

Zůstane s námi do 5. třídy, pak jde na gymnázium, přeroste mě o hlavu a nejšťastnější je, když hraje na saxofon. Některé jeho kamarády vídám každý den až do devítky. Diskutujeme o smyslu života, společnosti, politice a lidských právech, učím je odmocniny a funkce a oni mě sociální sítě.

A občas se mi před očima mihnou jejich dvouleté obrazy. Ti dnešní skoro dospělí v nich byli už tehdy. Mám neskutečnou radost, že se nevytratili, že čím dál víc září.

P.S.: Děkuju našim vrbičkám Ester a Alex a všem ostatním dětem, které jsem kdy potkala, za všechno, co mě naučily. A děkuju svému muži Vojtovi Vrbovi, že se mnou každý těžký začátek vydržel a dodnes mi stojí v zádech.

Nina, zakladatelka Willowtrees

‍

Jaro 2014

Chystáme základní školu, už se nechceme každý rok loučit s předškoláky. První zápis proběhne tak, jak se pak nese celý rok: šifrovací hrou v hrnčířských lukách cestou zpět časem přes Karla IV., starověký Řím a Egypt až do pravěku. Kamenná busta Tutanchamona, kterou jsme tehdy vykopali, na nás dodnes kouká z dějepisné police.

S prvními prvňáčky se učíme číst, psát a počítat skrze příběhy o Velkém třesku, vzniku Země, vývoji života na Zemi a příchodu lidí. Jde to neuvěřitelně lehce a přirozeně. Vesmír je zaujme natolik, že se během měsíce naučí velké dělení, aby mohli vymalovat třídu planetami v přesně přepočtených vzdálenostech.

Náš první rok připomíná domškolu. Jedenáct šťastných dětí, nadšení rodiče a nekonečné louky za domem. Největší dobrodružství se odehrávají při lezení na vrbu a přeskakování potůčku a jeho hlubokých ramen. Bahno je všudypřítomným znakem dobývání divočiny.

Na malé tabulky píšeme abecedu a anglicky se učíme od šestiletého Dana s lišáckým úsměvem, třeťáka Toma, který ovládá mandarínštinu, a Montessori učitele a filozofa Vishua, který mluví jazykem Bhagavadgíty.

O přestávkách poslouchám Ninu, jak jednou tohle bude škola se studentským podnikáním, bydlením a mini farmou, kde se dospívající realizují skrze skutečné projekty a práci, která jim pomůže budovat sebehodnotu a nezávislost.

Jsem z té vize nadšený a plánuju si komunitní bydlení a permakulturní zahrádku. Jediný problém bude starost o zvířata přes prázdniny, protože určitě chceme cestovat. Je to celé krásné, šílené a moc nevěřím, že se to povede, ale chci toho být součástí.

Květen 2022

Končí náš osmý školní rok, od „velkého třesku“ uběhly roky světelné. Přijde mi neuvěřitelné, jak moc jsme všichni vyrostli. S dětmi, co už nejsou děti, je někdy pořádně těžké držet krok, obzvlášť při skejtování na asfaltce u lesa.

Právě oni nás teď nejvíc posouvají a nosí nové inspirace a témata, nesnáze dospívání nás, mladých demokratických systémů, světa. Přežili jsme pandemii na online, po bytech, na statku.

Absolvovali jsme nové Montessori kurzy pro práci s dospívajícími a propojili se se zahraničím. Čeká nás první Erasmus v Portugalsku. A hlavně změna, po které naši nejstarší už opravdu touží: studium, práce a občas i bydlení v novém místě, které bude jen jejich.

Neodmyslitelnou součástí naší školní kultury je růst, překonávání překážek a hlad po nových řešeních a nejvyšší možné kvalitě. Jsem obrovsky pyšný na naše nejstarší studenty, kteří dozrávají v úžasně silné a všestranné osobnosti se zdravě sebekritickým náhledem a kteří dalece přesahují svůj věkový průměr jako samostatně myslící bytosti. To oni dávají všemu tomu snažení a zápolení smysl.

Jarda, třídní 7. - 9. třídy

‍